HLEDAL JSEM SÍLU
Hledal jsem všude; a chtěl najít sílu, která by umožnila lidem přestat bojovat a naučila je žít v lásce. Hledal jsem mimo sebe a chtěl tuto sílu zhmotnit, abych ji mohl dát lidem, něco jako pilulku.
Tím, že jsem bral sílu zvenku, naučil jsem se ji používat pro sebe a také zneužívat pro své zájmy (konání dobra). Naučil jsem se, že tato síla je velká, umí spoustu krásných věcí, ale nepřinesla mi klid a už vůbec ne těm kolem mě. Naopak, stále víc a víc jsem se svým okolím bojoval, protože mé okolí se nechovalo tak, jak já si představoval, že by se chovat mělo. Čím více jsem se snažil přetvořit svoje okolí podle svých pravidel, čím více jsem si přál, aby se ti druzí přiblížili mé pravdě, tím více jsem se od nich vzdaloval. Já však viděl, že oni se vzdalují ode mě.
Zůstal jsem sám, zanevřel na všechno kolem sebe. Začal hledat sílu v sobě samém.
Člověk by měl nejdříve hledat uvnitř sebe, poznat sílu vlastní lásky a teprve potom chtít udělat něco pro druhé. Neboť srdce naplněné láskou umí zázraky.
Nepamatuji si již přesně příběh (pohádku), který jsem kdysi slyšel. Pokusím se vyprávět jeho obsah tak, jak jsem mu porozuměl a zapamatoval si.
Když Bůh stvořil celý vesmír, zemi a člověka, když viděl snažení se člověka, chtěl před ním skrýt klíč od nebeských bran, aby jej člověk nerušil v jeho klidu. Sestoupil tedy na zem a klíč ukryl hluboko pod zemí, potom se podíval do budoucnosti a uviděl člověka, jak při hledání zlata a jiných drahokamů kope v zemi. Viděl, jak člověk v honbě za bohatstvím nadělal do země velké množství hlubokých děr. Vzal tedy klíč z útrob země a vložil jej do hlubin oceánů a znovu se podíval do budoucnosti. Uviděl člověka, jak postavil velké lodě a ponorky, jak brázdí všechny oceány a sestupuje pod hladinu moří. Znovu tedy vzal klíč od nebeských bran a odnesl jej na nejvzdálenější planetu a opět se podíval do budoucnosti. Viděl člověka, jak ve svých létajících strojích přistává na měsíci a planetách. Znovu vzal klíč a tu jej napadlo vložit klíč přímo do nitra člověka a vložil jej přímo do lidské duše. Pohlédl znovu do budoucnosti a viděl člověka, který sám sebe ve své pýše postavil na vrchol stvoření, člověka, který hledá všude, jen ve svém nitru se nevyzná. A tak Bůh konečně šel spokojeně odpočívat, protože věděl, že jej člověk nebude velmi dlouho v jeho klidu rušit, neboť lidská pýcha člověku nedovolí hledat sám v sobě.
Dnes vím, že veškerá síla ke změnám mého okolí je jen ve mně samotném. Toužím-li po lásce své partnerky, musím se chovat tak, aby ona měla co na mně milovat. Toužím-li po přátelství, musím se chovat tak, aby lidé kolem mě měli čeho si na mě vážit a proč být v mé přítomnosti.
Věty, které téměř každý zná, dnes hojně citované v knihách a médiích. Rozumíme jim ale správně? Většinou ne, protože jen zřídka se zeptáme toho druhého, co mu udělá radost, a již vůbec se neptáme, jak se chovat, aby ten druhý se v naší přítomnosti cítil dobře. Námitka „ale to potom nebudu sám sebou“ není na místě. Každý máme nějakou vlastnost, která silně ovlivňuje naše chování, ale nepůsobí nám právě radost.
Například většina lidí narozených ve znamení střelce ráda poví vše, co jim slina na jazyk přinese, aniž by se zamysleli, zda tím neublíží. Občas řeknou „já jsem tak upřímný“, ale je to upřímnost nebo neomalenost? Jejich duše se do znamení střelce narodila právě proto, aby se takové situace naučila vědomě zvládat.
Naopak lidé narozeni ve vahách až moc nad vším přemýšlejí. Sejdou-li se takto rozdílné povahy do vztahu a každý zůstane sám sebou, zůstane tak každý úplně sám.
Hledat sílu pomocí které se svět stane lepším, je tedy zbytečné. Stačí dát volnost vlastní síle srdce a žít ten nebeský ráj tady na zemi. Klíč k tomu je ukrytý v nás samotných.